Sportovat mě vždycky bavilo a já jsem si řekla, že když mě sport tak moc baví, mohla bych se mu taky věnovat potom profesionálně. A když jsem se s tímto svým snem a nápadem svěřila mé tělocvikářce, že chci na základní škole být výborná v tělocviku, tak moje učitelka na tělocvik mi řekla, že mi s mým snem pomůže. Byla jsem učitelce velmi vděčná. Ani nevíte, jak jsem byla velmi ráda. Taky jsem to doma řekla mamince. Samozřejmě, že maminka taky byla ráda. Protože moje maminka byla bývalá sportovkyně. Moje maminka závodně běhala, sice tedy nebyla na žádné olympiádě, ale musím vám říct, že moje maminka k olympiádě měla opravdu blízko. Moje maminka taky chtěla na olympiádu. Nicméně bohužel ale zlomila si tak ošklivě nohu, že nemohla vůbec sportovat. Moc dlouho měla nohu v sádře a potom jí taky čekaly nějaké tři složité operace, takže potom vůbec už nemohla sportovat.
Cvičila samozřejmě stále, ale pouze jógu, protože běhat už bohužel nemůže. Hodně jí to zlomilo a byla z toho velmi nešťastná. Tak maminka řekla, že když já mám svůj jsem sportovat, tak mně v tom bude maximálně podporovat. A já jí jsem za to vděčná. Vůbec nevím, jak bych se cítila já, kdybych dopadla jako maminka.
Maminka je opravdu silná osobnost a jsem ráda, že maminka ví, jak se v takové dané situaci zachovat. Vím, že to není opravdu vždycky nejjednodušší. Proto taky si říkám, že když člověk může sportovat, tak je to opravdu dobré a je to pro člověka velký dar. Vezměte si jenom, kolik lidí se nemůže hýbat, je na vozíčku anebo vůbec nemůže sportovat, protože má nějaké zdravotní problémy. Já bych se asi zbláznila, kdybych nemohla dělat, co mě baví. Navíc do sportu ani není tak velká investice, když tedy opominu například hokej nebo tenis. Já ráda běhám a do atletiky moc velká finanční investice není. Takže jsme na tom se sportem hodně dobře.