Zatímco doma obvykle stolujeme civilizovaně a používáme tak k tomu tu více a tu méně kvalitní a vzhledné nádobí, v přírodě nebo na nejrůznějších akcích se zase až tak nežinýrujeme a spokojíme se klidně i s něčím daleko obyčejnějším. Vždyť přece nepotáhneme na piknik do lůna matky přírody cibulák, nebudeme tam brát hromadu hrnců nebo stříbrné příbory, které by se tam mimo jiné mohly i poztrácet, což by byla škoda.
Když se zkrátka stravujeme někde mimo teplo rodinného krbu, bereme si obvykle jenom nějaké to jednorázové nádobí. To je přece lehké, nenáročné a laciné. A když se použije, nejednou se s ním díky jeho jednorázovosti ani nevlečeme někam domů, abychom ho umyli a opět použili. Prostě ho po použití vyhodíme, a to v lepším případě do popelnice a v horším tam, kam se nám zrovna zamane.
Je to ostudné, ale je to tak. A všichni si můžeme domyslet a nejednou i z vlastních zkušeností víme, jak to pak na místě po takovém hodování vypadá. Doslova jako na smetišti.
Jenže co s tím naděláme, že? Takové použité nádobí se obvykle neztratí z povrchu zemského, jakmile je jeho jednorázové používání u konce, toto se neztratí jako mávnutím kouzelného proutku. Tedy pokud pochopitelně nejde o jedlé nádobí.
Takové jedlé nádobí, jak už i z jeho názvu vyplývá, je skvělá věc. Člověk ho využije klasickým způsobem, a když je vše u konce a toto už se k dalšímu využití nehodí, netřeba ho mýt, protože ho jednoduše zbaštíme také. A nemusíme přitom být nějakými fakíry, pojídajícími někde na scéně třeba i střepy.
Můžeme bez sebemenších problémů sníst nejen pokrm, ale i jedlé lžičky, jedlé talíře a další exempláře takovéhoto nádobí.
I kelímky na kávu, lžíce či brčka si můžeme dát coby dezert, a tím nám odpadne, jak potřeba se o toto nádobí postarat, tak i nepříjemná otázka ‚kam s ním‘, pokud ho chceme vyhodit. Trávicí trakt to zvládne za nás.