Vířivky existují dvojího druhu. Buď jsou nafukovací, anebo z pevného akrylátového plastu. Výhody nafukovacích nádrží není třeba předesílat, jsou pochopitelně levnější, snadno se zazimují svépomocí a pokud se o ně dobře postaráte glycerinovými přípravky (pryž časem křehne a zpuchří), vydrží vám řadu let.
Ty pevné jsou sice prostornější, komfortnější a mnohem sofistikovanější, vyžadují však určitou přípravu před samotnou instalací. Především se u těch venkovních musí vytvořit betonová základová deska s protiskluznou povrchovou úpravou, nejlépe formou dlažby. Vířivka se skládá z vnitřního akrylátového skeletu a vnějšího obalu z plastu či ze dřeva, kde je uschováno čerpadlo a elektrické zařízení k ovládání trysek a ohřevu vody.
Neměli byste také zapomínat na statiku podloží, do celkové hmotnosti započítejte samotnou nádrž s čerpadlem a také hmotnost objemu vody a osob, které ji budou využívat. Pamatujte také na odtok vody při vypouštění a na potřebný přívod elektřiny 230 V, příp. 380 V.
Odborná péče
U venkovních nádrží vzniká problém, který souvisí se středoevropským klimatem, resp. s neočekávaným průběhem zimního období. Ačkoli se mediálně omílá problém globálního oteplování, a v některých vědeckých kruzích se tvrdí, že jde o podvod, průběh zimy tomu rozhodně nenasvědčuje. Stačí nahlédnout do statistik měření teplot a zjistíte, že zejména v lednu a v únoru klesá teplota až pod dvacet stupňů. V takových podmínkách zamrzají i čerpadla a dokonce i vany s protinámrazovou funkcí. Mít venkovní vířivku i v zimě v provozu znamená stabilně ji vyhřívat, termostat nastavit na minimum, což je zhruba 25 stupňů, a to se pak projeví v enormní spotřebě elektřiny.
Vhodnější způsob je odborné zazimování a tuto proceduru by měl skutečně provádět servisní technik, neboť jde o složitý mechanismus s tryskami a elektrickými rozvody, které při kontaktu s vodou mohou zapříčinit smrtelný úraz. Servis vířivek provede potřebná opatření na konci koupací sezóny a zjara zařízení uvede do provozu.